Jeden z nejoriginálnějších hudebníků současnosti, kytarista Toma Waitse, spoluhráč Johna Zorna, Roberta Planta, Black Keys, Dianny Krall. Tentokrát s projektem Silent Movies. Jen málokterý kytarista se může pyšnit tak pestrým životopisem jako Ribot. Narodil se v Newarku v New Jersey, což je vzdušnou čarou pouhých patnáct kilometrů z newyorského Manhattanu, jako kluk hrál v garážových kapelách, jeho učitelem byl klasický kytarista a skladatel původem z Haiti. Když se ve studentských letech přestěhoval do New Yorku, vrcholila punkrockové éra a Ribot hrál s dnes prakticky neznámými Realtones, které Wikipedia poněkud neurčitě popisuje jako „soul-punkovou“ kapelu. Dochované nahrávky ji ale zachycují v autentickém R&B pertoáru se soulovým velikánem Solomonem Burkem (1940 – 2010), který významem, i když ne popularitou, patřil do stejné třídy jako James Brown či Otis Redding. Hlavní Ribotovou muzikantskou školou byl tedy černošský soul a R&B, léta doprovázel osobnosti jako Brother Jack McDuff, Wilson Pickett, Carla Thomas nebo Chuck Berry. Později se ale mezi jeho spoluhráči stále častěji objevují jména, která z klasických žánrových kategorií vybočují – 80. letech byl Ribot kytaristou Lounge Lizards, které vedl saxofonista John Lurie, jinak též hvězda filmů Jima Jarmusche. Seznam umělců, s nimiž hrál ve studiu či na podiu, by vydal na několik stránek a byli mezi nimi tak různorodé osobnosti jako básník Allen Ginsberg či funkové trio Medeski Martin & Wood. V hrubých rysech lze Ribotův hudební okruh rozdělit na tři kategorie: jazzovou avantgardu (John Zorn), Latinskou Ameriku (Vinicius Cantuaria, Sierra Maestra, Marisa Monte) a rockovou elitu: The Black Keys, Elton John/Leon Russell a především Robert Plant a Alison Krauss, s nimiž natočil album Raising Sand, odměněné cenou Grammy. Nejhlouběji se zapsal do hudebních dějin díky spolupráci s Tomem Waitsem. Ribot se stal spolutvůrcem Waitsova zvuku na sérii alb počínaje Rain Dogs v roce 1985, už jen tím, že k Waitsově řízené kakofonii přidal další zvukovou vrstvu s drásavou kytarou či banjem. Ribotovým přínosem je schopnost prolomit vžité bariéry, nikoli technická virtuozita, což sám přiznal v rozhovoru pro časopis Guitar Player. Jako hráč se totiž cítí omezen tím, že je levák, přeškolený na kytaru pro praváky: „Ten limitující faktor jsem nejsilněji vnímal, když jsem hrál s varhaníkem Jack McDuffem – a zjistil jsem že asi sotva dokážu nahradit jeho dřívějšího kytaristu, George Bensona.“ Ribotovy rozhovory jsou vůbec poutavým čtením :"Volná improvizace, to není totéž jako free jazz. Tak třeba, Ornette Coleman anebo Albert Ayler se snažili uvolnit struktury bebopu a vytvořit nové. Free jazz je tedy forma s novými pravidly. Kdežto volná improvizace znamená kompletně se odpoutat od všech pravidel. " Marc Ribot má v současné nabídce přes deset projektů – od koncertní filmové hudby přes punk, Johna Cage až k latinským fuzím. Co lze očekávat od jeho sólového koncertu? Mezi celkem 24 Ribotovými alby je 6 sólových nahrávek, všechny stylově různorodé, a kritika píše, že jeho sólová vystoupení jsou vždy nepředvídatelná, často založená na čisté improvizaci, ale vždy natolik vyhrocená, že napjatého posluchače vytáhnou na samý okraj sedadla.