MČ Praha 3 a Junior klub vás zvou na 13. ročník Žižkov meets Jazz.

Vystoupí Soft machine legacy, MAdHAs, Didrik Ingvaldsen Orchestra a Petr Beneš Quartet.

MAdHAs je tradiční sestava, kde na trubku hraje Švéd Jimmy Nyborg, který je hlavním skladatelem pro tento band. Na saxofon a klarinet hraje český saxofonista žijící v Kodani Luboš Soukup. Kontrabasu vládne Dás Emil Brun Madsen a na bicí nástroje také Dán Morten Hæsum. Cílem kapely je provádět publikum nekonvenčními hudebními krajinami. Kapela se inspiruje avantgradní skandinávskou scénou a melodickým švédským jazzem. Výsledkem je zajímavá paleta barev a rytmů. Kapela si udržuje velkou svobodu vyjadřování v rámci napsaného repertoiru, který společně vytváří. Společně se schodli na nejvhodnější škatulce: Garage Avantgarde Jazz Band.

Petr Beneš Q Petr Beneš absolvoval obory klavír a skladbu na Konzervatoři J. Ježka, kde od roku 2002 vyučuje jazzové interpretace. Devět let hrál v Reduta Big Bandu a spolupracoval s Bigbandem ČRo. Má za sebou mnoholeté angažmá v kapele Petr Kořínek Quartet a Jazz Efterrätt. Spolupracuje s veličinami jako jsou: Bobby Watson, Randy Brecker, Bobby Shew, Vince Mendoza, George Mráz, Chris Brubeck. Aktuálně spolupracuje rovněž s Libor Šmoldas Q, s ČNSO a s Bigbandem Sv. Blažeje dirigovaným Kryštofem Markem. Stal se vítězem soutěže o nejlepší jazzovou skladbu roku 2011 pořádanou OSA ve spolupráci s Bohemia JazzFestem. A v roce 2013 založil svůj vlastní kvartet. Kvartet nabízí originální repertoár v kombinaci s výjimečnými muzikanty. Sestava: Ondřej Štveráček – tenorsax; Tomáš Baroš – doublebass; Marek Urbánek – drums; Petr Beneš – piano

Didrik Ingvaldsen Orchestra

leader, aranžér, trumpeta – Didrik Ingvaldsen; saxofony, klarinety – Marcel Bárta, Michal Wróblewski, Radim Hanousek; piano – Jaroslav Šťastný; kontrabas – Marian Riedl; bicí – Dag Magnus Narvesen; bicí – Tomáš Honzem;

Leadrem této norsko-české formace je trumpetista a skladatel Didrik Ingvaldsen, působící současně na významných jazzových experimentálních scénách v Norsku, Berlíně a New Yorku. Spolu s norským bubeníkem Dagem Magnusem Narvesenem (ten realizuje své současné aktivity převážně v Berlíně a kromě svých autorských projektů spolupracuje s hvězdou jazzové avantgardy Alexanderem Von Schlippenbachem), Radimem Hanouskem a Marianem Friedlem (kromě dalších společných jazzových formací s Friedlem se Hanousek věnuje soudobé hudbě – Dust in the Groove, Dunami Ensemble – a Friedl moravskému folklóru – Jitka Šuraňská, Ruky na dudy) tvoří již 5 let kvarteto NOCZ. Poslední album natočilo kvarteto NOCZ se světově respektovanou performerkou Ivou Bittovou (NOCZ & Iva Bittová, Hevhetia 2014). Album sklidilo velice příznivé recenze po celé Evropě. Letos v létě projekt uskutečnil úspěšné evropské turné.

V Didrik Ingvaldsen Orchestra je kvarteto rozšířeno o další zkušené hráče na poli experimentálního otevřeného jazzu. Pianista Jaroslav Šťastný patří k nekonvenčním a světově respektovaným skladatelům, rozsáhlá je i jeho činnost literární a výtvarná. Jako improvizátor je členem Prague Improvising Orchestra, Divergent Connections Orchestra a freejazzové formace Next Phase. Marcel Bárta je velice aktivní a všestranný saxofonista, již řadu let je součástí toho nejzajímavějšího, co se v českém jazzu děje (Vertigo Quintet, Muff, DoMa Ensemble, Face of The Bass, NUO, Bucinatores Orchestra, Pigeon Saxophone Quartet a další). Michal Wróblewski studuje druhým rokem na Norwegian Academy of Music v Oslu, je součástí tamní avantgardní jazzové scény (KIAP, Streams of Eyebeams), kromě toho vede vlastní projekty E Converso a SWOMP. Tomáš Hobzek kromě vlastního kvarteta, jehož členem je i Marcel Bárta, kapely Points a řady dalších projektů spolupracuje s Davidem Dorůžkou, Ondřejem Pivcem a Liborem Šmoldasem. Didrik Ingvaldsen Orchestra nabízí současný energický jazz s výraznými dynamickými zlomy, kombinaci prokomponovaných pasáží s volnými plochami, výraznou melodiku, hru s rytmem i kolektivní improvizaci.

SOFT MACHINE LEGACY

Příběh skupiny Soft Machine Legacy se začíná psát v Turecku, v říjnu 2004. Na jejím obsazení je zvláštní fakt, že Elton Dean, Hugh Hopper, John Etheridge a John Marshall nikdy nehráli spolu, ačkoli všichni strávili dlouho dobu jako členové legendární skupiny Soft Machine. Díky nadšenectví jejich newyorkského managementu MoonJune skupina velice rychle nahrála album a postavila evropské turné, na kterém představila několik nových a celou řadu klasických songů. K vrcholům turné patřily zastávky na Umbria Jazz Festivalu a na Leverkusen Jazz Festivalu (koncert odvysílala televize). V roce 2006 bohužel zemřel Elton Dean, na jehož místo nastoupila mladá krev v podobě Theo Travise. Ten se již dlouho pohyboval v okruhu progresivních skupin jako například Gong nebo v kapelách Roberta Frippa a Stevena Wilsona, takže se s hudbou skupiny rychle sžil.

Po dlouhé nemoci zemřel v roce 2008 i Hugh Hopper. Kapela se rozhodla pokračovat dál s Royem Babbingtonem, čímž se do kapely dostaly tři z pěti členů z let 1975–77 – to byl line-up, který nahrál uznávané album Softs. To krásné na odkazu Soft Machine i na současné kapele Soft Machine Legacy je to, že ani téměř po půl století od založení skupiny tento odkaz nestagnuje, nýbrž neustále se vyvíjí. Už od samého založení Soft Machine Legacy skupina dokazuje, že v jejím případě nejde o nějaké nostalgické cvičení nebo o laciné vykrádání playlistu originálních Soft Machine. Soft Machine Legacy namísto toho obratně povznášejí ducha mateřské skupiny do hráčsky nebývale virtuózních výšin a odívají ji do současného hávu. Stejně jako procházeli původní Soft Machine neustálou hudební i personální metamorfózou, během které se z psychedelického popu dostali přes progresivní rock až k jazzrockové fúzi a z tria k septetu, i v Soft Machine Legacy dochází k neustálé fluktuaci členů, kteří přicházejí a odcházejí, přičemž každý z nich zanechá svůj otisk v tomto vývoji. Jde tak vlastně o poctu genialitě otevřené povahy kompozic Soft Machine, které dobře fungují v různorodém obsazení výrazných hudebních osobností. Nejde v žádném případě o špatnou historizující předělávku, ale o živou a pulzující hudbu, která je dnes vlastně živější, než kdykoliv v minulosti. Staří a oddaní fanoušci mohou tedy stejně jako ti noví vzít jed na to, že z rodokmenu Soft Machine, jehož kořeny sahají hluboko do hudební revoluce šedesátých let, vyráží i dnes zdravé ratolesti, které ani v novém století nevykazují známky zpomalování růstu. Odkaz Soft Machine je tak v dobrých rukou.

Deska Burden of Proof je mírně řečeno naprosto strhující. Čtyři hudebníci, kteří jsou mistry svého oboru a zcela jednoznačně patří k současné hudební špičce dokazují, že jsou nejen skupinou vynikajících sólistů, ale že společně tvoří skutečnou kapelu. Album je sbírkou písní, ve rámci které si na své přijde prakticky kdokoliv. Milovníci moderní jazzové fúze, progresivního rocku, lehce chaotického freejazu, atmosférického popjazzu a dokonce i hardrocku. Vynikající! 5 hvězdiček . Pete Pardo. Sea Of Tranquility.org

Porota se odebrala k pětiminutové poradě a po svém návratu vyřkla ortel, podle kterého Důkazní břemeno (Burden of Proof) nezvratně usvědčuje kapelu z viny. Vina sama pak spočívá v tom, že skupina nahrála zřejmě nejlepší album z říše progresivní jazzové fúze, které letos uslyšíte. Soft Machine Legacy ale ve skutečnosti promlouvají zcela univerzálním hudebním jazykem, který se vymyká všem škatulkám a deskou Burden Of Proof se od poslední desky Steam kapela stala plně integrovanou jednotkou s možná až mystickým duchem kolektivní múzy. Jsem přesvědčen o tom, že pokud máte rádi progresivní hudbu, měli byste si toto album okamžitě koupit. 9 z 10. Roger Trenwith. dprp.net