Nejslavnější byl Marc Ribot nejspíš jako parťák Toma Waitse, bez jeho zdivočelé kytary by ty desky nikdy nezněly tak skvěle. Odtud se vždycky vydával na dvě strany. K úplným šílenostem v duchu no wave, spolupracoval s Johnem Zornem (s ním také přijede 20. června příštího roku v rámci chystaného parádního večera Bagatelles Marathon do Fora Karlín), patřil k předním experimentátorům newyorského downtownu. Na straně druhé, protože dokonale ovládá kytarové řemeslo, jej zvou různí umělci coby ctitele kořenného hraní, ať to byl Robert Plant ve slavném projektu s Alison Krauss nebo třeba Diana Krall. Na svých webových stránkách nabízí hyperaktivní Ribot v tuto chvíli neuvěřitelných patnáct projektů skutečně všech žánrů. Ten momentálně asi nejaktuálnější je zároveň nejrockovější: trio Ceramic Dog. V něm jej doplňuje basista Shahzad Ismaily a bubeník Ches Smith. Přičemž všichni, samozřejmě včetně Ribota samotného, ve studiu i na pódiu fungují jako multiinstrumentalisté. Což rozšiřuje zvukové možnosti trojice daleko, ale opravdu hodně daleko za hranice standardního soundu kytarového tria. Zatímco všechny ostatní Ribotovy projekty jsou čistě hudební a protagonista v nich realizuje svoje muzikantské představy o umístění vlastního rukopisu v různých kontextech, Ceramic Dog na novém albu YRU Still Here? přináší velmi silný rozměr nehudebního, totiž slovního sdělení. Zdá se totiž, že k obnovení kapely a natočení alba nepřivedla Ribota ani tak muzikantská jako spíš občanská potřeba. A hlavně to, čemu nelze říct jinak než nasranost. Protože jeho v pravém slova smyslu plivance na nešvary současného světa, plného náboženských, politických a všeobecně válečných konfliktů, to vše násobeno darebáky v čele i nejvlivnějších států, ty nemají daleko k punkovým komentářům, za jaké by se nemusel stydět ani Jello Biafra. Tím nechci říct, že by hudební stránka alba byla méně podstatná nebo snad dokonce, proboha, méně zajímavá. Naopak. Ribot shromáždil velmi dobré hudební nápady, ve kterých se na zcela moderní bázi, ovšem s přístupem časů, kdy se hudba opravdu skládala a instrumentalisté opravdu hráli na nástroje (aniž by však měli potřebu obtěžovat bleskurychlým přehráváním stupnic), létá od stylu ke stylu, od období k období a dokonce mezi kontinenty – to když se na albu ozvou jasné ohlasy africké nebo indické hudby v podobě pouštního blues resp. sitárové rágy. Stejně tak ale zajde k dnes velmi živým funkovým groovům s příchutí hip hopu, aby zase vzápětí připomenul staré dobré časy surfových kytar a s nimi kouzelně ladícím zvukem stařičkých varhan farfisa. Marc Ribot toho umí hodně, to se ví. Ale album YRU Still Here? vůbec nepředstavuje žádnou kytaristickou exhibici, v tomto smyslu je časté označování kapely Ceramic Dog za „kytarové power trio“ přece jen trochu vedle, byť základní definici jistě vyhovuje. Kytarista zůstává v tomto případě jednoznačně rovnocenným členem kapely a spíš než zdrojem obdivu je nositelem myšlenek. Což nepotkáváme každý den.