D‘Agostino je samouk, kterého ke kytaře přilákal bratranec ještě v italském Turíně. Zpočátku hrál Peppino spíše podle sluchu. Poprvé vystupoval, když mu bylo 18 let. To už hrál pouze vlastní věci a předváděl je na turné po rodné Itálii. Před více než dvaceti lety odešel do USA, kde chtěl uskutečnit svůj sen a prosadit se jako hudební skladatel a interpret. Z počátku se sice živil jako malíř, prodavač zeleniny nebo pouliční muzikant, ale záhy se dostavily první úspěchy. Ve Spojených státech vydal postupně pět kritikou velmi dobře přijatých alb. Vystupoval jak v Carnegie Hall, tak třeba v rámci festivalu ve Vencouveru, kde společně s ním hráli např. Leo Kottke, Michael Hedges nebo David Grisman.

D´Agostino ve své hře kombinuje technickou zručnost s lyrickou procítěností, jež mu umožňuje vyjádřit se ve svých skladbách, tak jak právě chce. Používá neobvyklé nápěvy, hraje na pražcích levou rukou, zatímco pravou rukou se snaží napodobovat efekt bicích nástrojů a procítěně předvádí rozličné technické finesy. Ve své tvorbě se D’agostino inspiroval především italským popem, nahrávkami mistra flamenca Paco de Lucíi nebo Carlose Santany.

V roce 1997 vydal tento renesanční člověk zpěvník New Acoustic Guitar a byl požádán o složení soundtracku k filmu Ardena v režii Lucy Barbareschiho. O rok později se na trhu objevilo jeho první video The Guitar of Peppino D´Agostino. V Praze vystoupil poprvé v roce 2000 společně s kytarovým duem Barek a Ghali. V roce 2007 získal cenu nejlepší kytarista USA roku 2007 podle čtenářů prestižního časopisu Guitar Player. Letos vydal album Made In Italy, která je v jeho diskografii již třinácté, ale jistě ne poslední.